Aktuality
Besedy na táborech jsou někdy dobrodružné
O letních prázdninách, které jsou z hlediska dětských úrazů již tradičně nejrizikovější, vyrážejí ambasadoři besedovat na dětské tábory. Letos tak navštíví celkem 21 dětských kolektivů v různých koutech Čech i Moravy. Právě venkovní prostory jsou totiž k praktickým ukázkám preventivních aktivit ideální. Někdy jsou však podmínky pro besedy na samé hranici možností našich ambasadorů a vyžadují od nich jistou dávku odvahy a smyslu pro dobrodružství. Své zážitky z jedné takové návštěvy nám přiblížil ambasador VZPoury úrazům Zbyněk Švehla a doplnil je o zamyšlení nad odlišností táborových a školních besed.
Jak se do lesa volá…
Letošní táborová sezóna mi začala pěkně zostra. Čekala mne předlouhá cesta do Moravskoslezských Beskyd na letní pobytovou akci organizace Royal Rangers z Českého Těšína. K besedě na horské chatě Kyčera jsme museli být převezeni vozem organizátora, a tak nás na rozehřátí společně s kolegou Pavlem Brožem čekalo přesednutí do poměrně vysokých sedaček nadupaného BMW. Klobouk dolů, s jakým klidem to Pavel se svou kvadruplegií zvládl. K chatě vedl tak příkrý sráz, že bych si předem nedovedl představit, jak jsme k ní jakýmkoli myslitelným způsobem bezpečně transportováni. Naštěstí nám počasí přálo a oba nás „zaparkovali“ přímo k ohništi na samém vrcholu louky. Pod námi byl strmý sešup a za zády malý přírodní horský bazének, kulisy skvěle rezonující s našimi životními příběhy. Nemluvilo se mi příliš dobře, a to ne proto, že by mi do údolí prudce se svažující louka připomínala osudný pád. Ač zabržděn, představoval jsem si, jak každý můj prudší pohyb uvede vozík do chodu směrem dolů a skončím v hloubce hvozdu nebo v říčce Lomné. Dopadlo to dobře, já nikam nesjel a Pavel se nevrhl ani nepřevrátil do bazénu, na jehož kraji trpělivě a bez hnutí brvy odvyprávěl celý svůj výstup. Děti jsme zaujali i navzdory tomu, že některé z nich při odpovědích a dotazech složitěji hledali česká slovíčka. Přilba je zde přeci „kask“ a lyže „narty“. Však jsme se nějak domluvili… Zkrátka, beseda se vydařila. Po transportu zpět dolů už mě čekala jen předlouhá cesta domů, během níž jsem měl spoustu času přemýšlet nad tím, proč vůbec jezdit se VZPourou po táborech, čím se tyto besedy odlišují a jak nám dávají příležitost zastihnout posluchače ve zcela jiném rozpoložení než obvykle ve školních lavicích.
Prožitek z Beskyd zřetelně ukázal, v čem se tábory odlišují od naší běžné praxe. Děti jsou při pobytech v přírodě obvykle konfrontováni s nepohodlím, na které v dnešní době nebývají příliš zvyklé. Celtami týpí neprochází mobilní signál, v noci je zima, jídlo se na slunci kazí, spaní a hygiena nebývají zdaleka tak navoněné jako doma. K tomu připočtěte aktivity, které přinášejí únavu a od ní je často jen krůček ke šrámům, nehodám, ale také drobným a bohužel i závažnějším úrazům. Do těchto neobvyklých dní přijíždíme my a děti jsou přímými svědky toho, jak obtížně se pohybujeme v terénu. Nemůžu si pochopitelně být jistý mírou jejich empatie, ale chci věřit tomu, že naše omezení a nesvoboda se jim v tomto prostředí zobrazuje mnohem intenzivněji a naléhavěji, než když ji popisujeme v bezpečí školní budovy a jistotě jejich odpoledního návratu do komfortní zóny domova.
A pak je tu ještě něco navíc… Před pár lety jsme jezdili na tábory s plastovými modely lesních hub, košíkem a náhradními vozíky. Když to terén a harmonogram táborové činnosti umožňoval, nechávali jsme děti vyzkoušet si, jaké to je sbírat houby z vozíku. Mám k houbaření hluboký vztah. Jako malí kluci jsme pravidelně vyráželi s rodiči směr Kokořínsko na „kozákovo-křemenáčové žně“. Už samotná cesta lesem měla své zaběhlé rituály a o konkrétních a zaručených místech, jak jistě laskavě pochopíte, se nemohu blíže zmínit. Určitě je dobré taková místa mít, ale nešlo se na ně vždy spoléhat. Často bylo třeba jít svobodným směrem a nechat se unášet každým nádherným hříbkem hlouběji do mlází či výše na pahorek, přes lesní palouk, na kraj lesa či do remízku. Občas se v té vášni zcela ztratit a znovu zase najít. Zkrátka, les nás vždy pohltil svou hloubkou a pochopitelně jsme jako splašení kluci nikdy neudrželi houbařskou pozornost a často vypukly šiškové bitvy nebo jsme se nechali unést pozorováním lesní zvěře, případně sběrem lesních plodů, přirozeně za účelem okamžité spotřeby. Krom těch hub a bezprostředních zážitků jsme si domů odvezli něco navíc. Nyní s odstupem času vím, že na dně proutěného košíku se neukrývalo jen houbařské štěstí vonící po smaženici.
Když jsem si v nemocnici po úrazu páteře začal uvědomovat, že už se nikdy nepostavím na vlastní nohy, scenérie kokořínských hvozdů se mi často promítala v myšlenkách na nenávratně ztracené radosti. Přesto „chodím“ do lesa i dnes a moc rád. Pečlivě vybírám vhodný terén, na vozíku bojuji s každým pařezem a rukama odhrnuji ze země polámané větve, abych se mohl posunout o píď vpřed. Někdy musím hodně usilovně přemýšlet, takřka strategicky plánovat, jakou nejlepší cestou se vydat k rafinovaně ukrytému klobouku v „bariérovém“ terénu. Mnohé cesty jsou definitivně neschůdné a některé radosti nenávratně ztracené, ale pořád jsem tím klukem, který se nechává unášet hlubokým lesem a neumí si jej odepřít. V lese stejně jako v životě platí, že jak se do něj volá, tak se z lesa ozývá.
Na modely hřibů, muchomůrek a náhradní vozíky sedá prach. V rámci letní VZPoury se do lesa vracíme už bez nich. Na příkrých svazích, neposečených loukách, v chatách a klubovnách příměstských táborů křičíme svá varování ze všech sil. Věřme tomu, že to není celé na houby!
