Aktuality
Tramvají do Studénky
Plošina, schodolez nebo raději výtah? Obvykle v druhé části besedy přibližujeme dětem překážky, se kterými se každodenně potýkáme, a ukazujeme nejen způsoby, jak je překonáváme, ale nevědomky vnímavějším posluchačům odhalujeme i postoje, jak se ke svým četným omezením stavíme. Bariéry – obtěžují nás, rozčilují, frustrují, motivují. Jsme spíše naštvaní, lítostiví a zahořklí, nebo vynalézaví, odhodlaní a smířliví? Netroufám si tvrdit, že jsem trvale pevně ukotven v pozitivním a konstruktivním postoji k nim, ale jsem přesvědčen o tom, že právě odhalením našich postojů předáváme dětem a studentům zásadnější informaci než pouhým faktickým popisem překážek a jejich obvyklým bezbariérovým překlenováním.
Vše plyne. Připadáme si stále stejní, ale fotografie nás usvědčují z klamu. Země je sice stále kulatá, ale mnohé naše zkušenosti z let minulých už dnes nestojí ani za řeč, respektive mohou být zajímavé a poutavé, ale jsou jen vyprávěním z doby „vozíčkářského punku“, nikoli popisem současného stavu věcí. Bavíme-li se o úrovni bezbariérovosti dopravy, zpřístupnění veřejných budov a kulturních zařízení v ČR, došlo z mého pohledu v průběhu více než tří dekád, kdy jsem na situaci osobně zainteresovanější, k zásadnímu vylepšení podmínek. Domnívám se, že ruku v ruce a zároveň i vlivem této objektivně prokazatelné změny životního prostoru dochází i k posunu v samotných postojích postižených k překážkám a jejich překonávání a snad i ve vnímání hendikepu samotného. Od zahořklosti a lítostivosti směrem k vědomí vlastních schopností, naději, právu a smysluplnosti žádat o změnu a přijímat „neměnné“.
Někdy se mi nechce za volant a zatoužím po dobrodružství. Vytáhnu ze skříně batoh, dám do něj notebook, model obratle, reflexní pásky, flešku a flašku s pitím. Jupí! Hodím ruksak na záda a vyrazím na besedu pěšky. Krása, cestovat takhle nalehko! No, těch škol, kam bych dojel na vozíku pěšky bez využití nějakého dopravního prostředku, je pomálu a cestu k nim dobře znám. Pravda, ne vždy platí rovnice – delší cesta rovná se větší dobrodružství, nicméně obvykle si na cestování bez auta vyberu vzdálenější destinaci, ať už ta neobtisknutá uhlíková stopa stojí za to. Služební cesta s noclehem. Aha, tak to musím asi přibalit pár dalších nezbytných věcí do zavazadla, zvlášť v zimě. Zpět do skříně pro větší krosnu. Zkrátka, těch věcí na přespání je mnohem víc a s lahví a reflexními pásky už si přes noc nevystačím. Nesmí chybět kniha. Cesta vlakem pak úplně jinak utíká. Ach jo, nakonec to tedy není moc cestování nalehko, tak snad zažiju alespoň nějaké dobrodružství.
Plánování cesty
Naposledy jsem jako kočovný loutkář s obrázky VZPoury vyrazil v půli ledna na Základní školu Butovická do Studénky. Každou cestu se vyplatí dobře naplánovat. Čím a kdy jet, kde přestoupit a přespat, jak a kdy se vrátit. Vybrat dopravní prostředek nebylo v případě Studénky složité. Jednoznačně vlakem. Dálkové autobusy nejsou v ČR cestujícím na vozíku přístupné, navíc vlaky obvykle umožňují využít během cesty prostornou toaletu a srovnatelně „vytuněný“ autobus si našinec představuje dost těžko.
Zmapovat stav vlakového nádraží ve Studénce lze na několik kliků přes portál Českých drah, případně lze pro plánování cesty osoby se sníženou schopností pohybu a orientace využít objednávkový systém CENDIS (One ticket), zřízený Ministerstvem dopravy ČR, zahrnující služby jednotlivých dopravců na trhu v ČR. Vzhledem k četným zkušenostem z rodinných cest na východ a zpět se v případě plánování mého výjezdu jednalo pouze o vyhledání vhodného spoje dle jízdních řádů, následnou objednávku a případné schválení přepravy. U soukromého přepravce Leo express při objednávce jízdenky a místa pro vozíčkáře dopravce automaticky zajistí přepravu, přičemž cestující se pochopitelně musí před samotnou jízdou prokázat průkazem ZTP, resp. ZTP/P. V případě cesty s Českými drahami je nutné před každou cestou 48 hodin předem objednat cestu vozíčkáře, vyplnit objednávkový formulář a nechat si cestu schválit. A pak jen doufat, že všechno klapne a že v případě, kdy je nutné využít nástupní plošiny, ať už té mobilní, či zabudované ve vlakové soupravě, nedojde k selhání techniky nebo lidského faktoru. Pokud se nakonec rozhodnete vlakem nejet, sluší se objednávku zrušit. Někteří ZP cestující mají špatné zkušenosti s obsluhou, a naopak obsluha hudruje nad tím, že se někteří zákazníci ani neobtěžují změnu v objednané přepravě nahlásit. Inu, karma je karma.
Hledání ubytování
Ve Studénce jsem nikdy nebyl, a tak začínám vyhledávat možnosti bezbariérového ubytování v zařízeních nedaleko školy. Ideální variantou je pochopitelně pěší vzdálenost, nicméně nádraží není letiště a Studénka Tokio. Vyplatí se nejdříve podívat na Vozejkov.cz, jsou tam k jednotlivým zařízením často komentáře, které mají váhu, protože reflektují přímou zkušenost hostů se specifickými potřebami. Ale že bych tam zrovna našel vhodné ubytování nedaleko školy? To by byla velká klika. Marné, na řadě je Booking se svými filtry, Hotel.cz atd. A pak se telefonuje a píšou e-maily a nakonec z toho něco vypadne.
V případě Studénky to byl Bílovec. Město vzdálené asi 12 km od Studénky a konkrétně Sportovní centrum na dohled od vlakové zastávky Bílovec, nabízející bezbariérový pokoj. Na squash mě moc neužije, vlastně jsem ho nikdy ani nevyzkoušel, a tak místo abych řešil, jak narvu do cestovního batohu raketu, pátrám, zda bude možné ve Studénce přestoupit z rychlíku na osobní vlak a přejet do Bílovce. Ano! Nakonec došlo i na zmiňované objednání přepravy vozíčkáře a zaměstnavateli se zdražila služební cesta o dalších 7 Kč. Slevy ZTP bývají nemalé, a když vše klapne, vykompenzují menší komfort, se kterým do toho člověk vždy tak trochu jde. Zkrátka cestuje se s vědomím, že to není nalehko a jak vidno ani nablind.
Dobrodružství začíná
A kdy přijde slibované dobrodružství, ptají se kočovného loutkaře netrpělivě děti. Vysedám z rychlíku ve Studénce, nástupištěm poletují vločky sněhu, nádražní halou provívá chlad. Přichází sníh. Čekám na přestup na osobáček a jsem rád za čistou bezbariérovou toaletu na euroklíč, kde nacházím vše potřebné, a bonusem je topení, na kterém si nahřívám ojíněnou čepici. Euroklíč – univerzální klíč, který otevírá invalidům mnohé dveře, je skvělá věc, akorát je dobré ho mít vždy po ruce, nejlépe na krku. Před halou na autobusovém nástupišti zjišťuji, že do Bílovce jede autobus a staví přímo před školou. Úžasný spoj, bezbariérový dostavník 629, na který nasednu zítra ráno a pojedu s blizardem v zádech až před vchod. Nakonec se moje westernová představa naplní doslova až přes okap, když ráno v 6:29 vyjdu před hotel a vítá mě překvapení. Čekal jsem dle předpovědi sníh, ale takovou peřinu čerstvého prašanu nikoli.
Co teď, do duchen na pokoji, nebo do duchny venku? Smysl pro povinnost hovoří jasně. K zastávce je to jen pár desítek metrů, ale i tak mám co dělat, abych to s těžkým batohem na zádech přebrodil. Nesmím udělat chybu a vjet do vysokého sněhu a ideálně se musím trefit přímo ke správnému nástupišti. Rukavice už mám promáčené od sněhu, ale zvládnu to. V kapse bundy najdu zahřívací srdíčko VZP, suvenýr, který rozdáváme dětem. Nahmatám jej jako kouzelný amulet a zklidněný hřejivým pocitem v dlani čekám, až ke mně doklouže dostavník s mírně udiveným kočím. Šofér asi zasněžený přízrak vozíčkáře se srdcem na dlani v ranním Bílovci nečekal, přesto plošinu vyklopil suverénně a dopomohl mi dovnitř. Srdíčko už ztvrdlo mrazem a chladne. V kapse najdu ještě malý zmáčený lísteček, na který mi večer napsala recepční Jitka svůj telefon, prý kdybych ráno něco potřeboval. Teď už jsem pochopil, šlo právě a jen o tu ranní kalamitu.
Na cestě od autobusu ke škole mě spatří školník odklízející bílou peřinu, dovtípí se a navede mě nejkratší cestou k plošině. Za chvíli jsme v teple 4.B, svlékám jak had jednu vrstvu oblečení po druhé a dřív než z vozíku odkapou všechny kapky, přijíždí kolega Radek, na stole se objeví káva a beseda může začít. A dětem můžeme s čistým svědomím vyprávět, že jezdíme autem, vlakem, autobusem atd., jen s tím sněhem to bývá složitější. Díky Ráďovi rozdáme i pár srdcí, to mé už je zatuhlé. Na cestě zpět si toho příliš nepřečtu, spolucestující nenechavě vyzvídá, a tak ještě musím nad rámec pracovního úvazku převyprávět v maximálně úsporné verzi svůj úraz. Bez emocí, soustředím se přitom spíš na to, abych včas stevardovi oznámil, že na jednom nástupišti v Libni nejede výtah, a poprosil, abychom se vyhnuli této poslední pasti, před kterou je třeba na železnici drobátko zakličkovat. Uf, a jsem doma z cesty, která nebyla ani nalehko, ani nablind a jevila se snesitelně dobrodružnou.
Poetika cestování vlakem
Závěrem špetku toho punku, o kterém byla řeč v úvodu. Nevím přesně proč, ale rád jezdím hromadnými dopravními prostředky, především tramvají. Jsem holt kluk z města a zdaleka nejsem jediný, kdo nachází v jízdě tímto dopravním prostředkem výjimečnou poetiku. Babička mi vykládala, jak děda chodil do práce s velkou termoskou a zachumlaný v teplém kabátě točil klikou, tramvajka si to svištěla po kolejích a její cinkání se vesele rozléhalo mezi domy. Elektrika, lokálka, šalina. Na gympl jsem jezdil desítkou, každý den několik zastávek a často hledal v davu jednu dívčí tvář. Byl jsem nesmělý cestující a o to smělejší básník. Dal jsem si tu práci a vyhledal ve starých poznámkách krátké vyznání z lyrického období, kdy mé cesty byly nesnesitelně lehké, zaslepené a přeplněné nenaplněným dobrodružstvím. Odpusťte, ale je zcela nepublikovatelné, dal jsem mu název „Ještě jednou pojedu tou tramvají“.
Nedlouho po sepsání textu jsem se složil na kole k zemi, zlomil obratel a měl za to, že obsah básně, neobratně vyobrazující šedovlasého starce s nenaplněnou touhou, kterého zastihla smrt v jeho oblíbené tramvajové lince, se prorocky naplnil. Přemluvil jsem bratra s kamarády a do té tramvaje mě tenkrát v těch punkových devadesátkách, přes vysoké schody a s nemalými obtížemi, dostrkali. A vida, jak se časem ukázalo, nebyla to zdaleka ani ta předposlední jízda mou milovanou tramvají. Ono se nakonec obvykle ukáže, že zvládnout něco, co si myslíte, že nezvládnete, je mnohem obtíženější než zvládat to, co si usmyslíte, že byste měli nebo mohli zvládnout. Jen vás k tomu poznání a zkušenosti musí občas někdo nebo něco pořádně postrčit. Takových míst, situací a postrkovačů bylo tenkrát spousta, a kdyby se ta doba měla vrátit zpět, překvapila by mě. Jak tou bariérovou buší, kterou jsme se prodírali, tak odhodláním, se kterým jsme to činili.
Na vysoké škole, kde jsem studoval, nevedly výtahy zdaleka do všech budov a pater, na chodnících chyběly snížené nájezdy, po Praze sice jezdil unikátní „bezbariérový trajekt“ č. 1 spojující Chodov a Černý Most, ale další běžné linky nebyly všechny zcela přístupné, na D1 dvě benzínky s dostupnou toaletou, a to bylo na cestách krom bezbariérově indiferentních patníků asi tak vše. Metro nedobytné jako středověké hrady atd. Pamětníci, mnohem kompetentnější než já, by mohli navázat a psát tuny textu o tom, jaký to byl tenkrát „punk“, ale kdo by je četl, když dnes už je tak snadné mávnout na tramvaj, která projíždí právě kolem.