Příběh slečny Hany Laury Sluníčkové z Kadaně


Předem se omlouvám drsnějším povahám, obávám se, že tento příspěvek do blogu bude mírně dětinský. K projektu VZPoury jsem přišel začátkem května a tak se to semlelo, že mi byla zanedlouho přidělena krom týmových parťáků i osobní panenka. Pragmatičtěji řečeno, tak dlouho jsem si půjčoval k prezentaci svého úrazového příběhu panáčka Lukáše od kolegyně Jarmily a vyváděl s ním nehezké věci, až mi bylo přislíbeno, že si mohu vybrat vlastního kamaráda nebo kamarádku. Nelehkou volbu mi značně ulehčila moje dcera, která měla v Bambuli hned jasno, a v okamžiku jsme stáli u pokladny s modrookou vyfiknutou blond slečnou na mém klíně. Netrvalo dlouho a dostala jméno Hanička. Zřejmě inspirováno kamarádkou ze školky. A od té doby jezdím s Haničkou. Naším prvním výletem byla cesta na letní tábor ve Stráži nad Nežárkou. Nádherné prázdninové ráno v polovině července. Posadil jsem tu svou „druhou dcerku“ vedle sebe, nastartoval káru a vyrazili jsme na výlet. Beseda v Novém Řadově se náramně vydařila, počasí nám přálo a Hanička si začala zvykat, že krom dobrého zacházení na ni během našich společných cest čekají i pády, bouchání do zad a cesty sanitkou. Avšak nejsou to jen salta a rány o zem – ale také nadšené pohledy holčiček v prvních řadách, které by mi ji nejradši vyrvaly z rukou...

Máme za sebou odhadem kolem třiceti společných výjezdů a nemůžu si pomoct, naše pouto je stále těsnější. Pokaždé, když jí nasazuji helmu, v zádech cítím odraz své staré sportovní fotky z projekčního plátna a vyprávím o svém úrazu, jako by kousek z toho, co se mi tenkrát přihodilo, přešlo i do ní. A tak se celá ta naše dramatická scénka proměňuje. Ještě začátkem září jsem s ní nekompromisně mlátil o zem v přesvědčení, že je to právě ona, kdo v té chvíli symbolizuje můj osud, a jen já mám to právo právě na ní demonstrovat, jak mi jím bylo ublíženo. Mrštit s ní o zem s cílem šokovat publikum vyobrazením náhlého a krutého hmatu nevratného okamžiku, kdy se věci našeho bytí nevratně vymknou kontrole a jen se modlíme, ať vše neskončí věčnou tmou. Upustil jsem od toho. Nebyl to ostrý zlom a nebylo to ani vědomé – zkrátka přestal jsem to spontánně dělat. Možná ze mě vyprchala ta potřeba naduté dramatičnosti, ale spíš si myslím, že důvody lze nalézt jinde. Napadají mě hned dva.

Při návštěvě školy Parentes v pražských Radlicích se udála zatím ta nejintimnější a nejosobnější věc, kterou jsem na besedách prožil. Ve chvíli, kdy Hanička ležela po pádu bezmocně na zemi u nohou žáků prvního stupně a já jsem trochu víc natáhl dramatické ticho, jedna holčička nevydržela, přisedla si k ní a začala ji utěšovat. Brzy se přidal ještě jeden spolužák. To mě opravdu dostalo, vyhrkly mi slzy do očí a vypadl jsem na krátký okamžik z role. Jako by ty dvě překrásné děti měly v té chvíli moc přepsat můj příběh trochu jinak. Tak rád bych je to nechal jejich čistou myslí převyprávět se šťastnějším koncem… Haničku jsme rychleji než obvykle vysvobodili a dokončili společně povídání podle skutečného scénáře. Nicméně ten okamžik a ta síla vyjádřená v jednom dětském gestu ve mně zůstane už napořád a zdá se, že od té doby drží ochrannou ruku i nad Haničkou, resp. nad tím, jak s ní během přednášek zacházím.

A pak je tu druhý moment. Byli jsme v polovině října na Základní Sluníčkové škole v Kadani. Tři sta dětí ve třech dnech. Velmi příjemné prostředí. Sportovní terminologií bych řekl – moc pěkný maraton. Bylo dohodnuto, že Hanička bude na této škole pokřtěna. A tak se stala, především rozhodnutím žákyň třetího ročníku, Laurou Sluníčkovou z Kadaně. Rozhodnost, se kterou se z klubka několika děvčat ozvalo nové Haniččino jméno, dávala tušit, že nešlo o příliš demokratickou volbu napříč lavicemi, ale to samozřejmě zvolené jméno nijak nedehonestuje. Jako symbol křtu jí paní ředitelka Roubínová připnula na pásek u kalhot velikánské sluníčko, které ji má ochraňovat od všeho zlého. A od toho času je Hana Laura pod ochranou dětí. A nejsou to jen třeťačky z Kadaně a odvážná samaritánka z Radlické. Mám ten dojem, že ji chrání všechna děcka, která společně navštívíme. Zkrátka moje moc nad jejím osudem se vytrácí a přechází do jejich rukou. Přejme si tedy, ať v sobě třeba i díky nám ambasadorům najdou moc chránit nejen Hanu Lauru, ale především sebe. Nechť Lauřino slunce září...