Aktuality
Na lavičce v Třinci
Čas od času, je-li to příhodné, využívám možnosti přepravovat se na besedy VZPoury jinak než osobním automobilem. Obvykle cestuji vlakem a povětšinou se jedná o cesty na Moravu a do Slezska. Co mě k tomu vede? Některé české dálniční tepny jsou poměrně dost zkornatělé a především v zimě dráha nabízí větší spolehlivost a plynulost jízdy, během které se navíc na pohodlném místě s dostupnou toaletou můžete věnovat četbě, poslechu hudby, relaxu, a to je oproti řízení automobilu na zledovatělé přeplněné dálnici mnohem zábavnější a bezpečnější. Pochopitelně na besedě v cizím městě přicházíte bez auta o určitý komfort a zažíváte různá menší či větší dobrodružství. Ale takové zážitky zkrátka k cestám a výpravám patří.
Vloni jsem se takto vypravil směr Třinec, do školy se žáky se speciálními potřebami. Březen se chýlil ke konci, ale při pohledu z oken vlaku jsem se musel hodně snažit, abych v ubíhající krajině postřehl, že se příroda převléká do jarního hávu. Pravda, zatím dost rozespale a lenivě, ale nezvratně. Vše má svůj čas, pomyslil jsem si, a pomalá rána umí být tak krásná. Do města ocele a hokeje jsem dorazil vpodvečer přímým spojem z Prahy a ubytoval se v nedalekém hotelu Steel. Ve městě bylo rušněji než obvykle, neboť můj příjezd se překrýval s návratem fanoušků z extraligového semifinále ve Vítkovicích. Oceláři zvítězili a nakročili k cestě za titulem, a ve městě tak bylo nejen živo, ale i pořádně veselo. Při večeři v restauraci jsem ten úspěch s fanoušky pomyslně oslavil a odcházel spát v dobré náladě a těšil se na zítřek. Škola byla nedaleko hotelu, z kopce a po rovině, cesta vedla alejí stromů podél dráhy. Předpověď počasí slibovala po ránu sice mrazivo, ale slunečno, takže jsem se těšil na příjemnou procházku za dětmi.
Brrr, no tedy opravdu mrazivé umí být to ranní Slezsko, pomyslel jsem si, když jsem vyjel z recepce směrem k hlavní aleji. Ale předpověď nelhala. Slunce zářilo a v areálu železáren se vše třpytilo a blýskalo, jako by se tam právě probouzel ocelový drak – jen vzlétnout. Jak tak sjíždím směrem k nádraží, zaslechnu těsně nad zemí takový divný rachot. Mám pocit jako bych napadal na jednu nohu. To je na vozíku trochu nesmysl. Nicméně brzy zjišťuji, že u předního kolečka vypadl šroubek a osa, která drží kolo ve vidlici, je milimetr před vypadnutím. Sklopím tedy vozík na zadní kola a opatrně sjíždím z kopce k nejbližší lavičce, kde si přesedám, abych zjistil, co se s vozíkem přesně stalo. Bohužel, šroub, který drží celé kolo pohromadě, někde po cestě vypadl. Možná ho najde ráno uklízečka v hustém hotelovém koberci nebo vypadl na dlažebních kostkách na přechodu pro chodce. Jasné však je, že já už ho těžko najdu a po zadních kolech do školy nedojedu. Umrznu! Na lavičce v Třinci, na náměstí T. G. Masaryka. Při plnění pracovního úkolu. Kvůli jedinému zatoulanému šroubku, pouhé dvě vlakové zastávky od továrny plné ocele.
Pokud bych psal filmový scénář, zřejmě by právě teď nastal správný moment na konec první epizody. Ale nebojte, nebudu vás napínat do dalšího dílu. Vše dobře dopadlo. Zavolal jsem do školy, kde už nás netrpělivě očekávali, a také svému kolegovi Radkovi, který byl právě na cestě z Ostravy a vyzvedl mě. Vše jsme stihli a díky tomu, že šlo o speciální školu, byly zde i volné vozíky a především šikovný a ochotný pan školník. První blok besedy jsem absolvoval na vypůjčeném dětském křesle s třineckým dráčkem na discích a na druhou skupinu už jsem se mohl přesunout na ten svůj – opravený. Pro děti to bylo navíc takové skutečné. Naše ranní dobrodružství jsme jim netajili, ono to ani moc dobře nešlo. Když jsme přijížděli ze záchranné mise, už zvědavě vykukovaly z oken. Staly se součástí děje, a i díky tomu měla naše beseda od samého začátku zvláštní náboj. Na konci došlo i na dobrou kávu, domácí bábovku a společnou fotku. Byl to zkrátka povedený výlet!