Aktuality
Motivace k prevenci
„V druhé části besedy bychom vám chtěli sdělit, jak se nám žije s hendikepem. Jaký to je pocit každodenně se potýkat s nějakým omezením. Budeme vyprávět o tom, kam až sahají naše možnosti a kde jsou jejich limity. Svěříme se s tím, co nás trápí nebo naopak přináší radost. Řekneme vám, čemu se rádi věnujeme a co bychom moc rádi ještě dělali, ale ono už to na vozíku opravdu dělat nejde.“
V reakcích na naše setkání s dětmi se čas od času objeví zmínka o tom, že jsme děti motivovali a jak moc je pro ně taková podpora důležitá. Jistěže, prevence zůstává osou našich besed a stále tvoří podstatnou část našeho vystoupení. K dětem však, zdá se, nepromlouvají jen obrázky rizikových situací, smutná statistika zbytečných úrazů dětí a mladistvých či osobní, procítěně přednesená zkušenost s prožitým pádem ke dnu. Ale právě vzepětí, vůle po úderu vstát a postavit se zpět na vlastní nohy jsou tím inspirativním prvkem – dotykem, který rozechvívá struny. Posluchačům v hlavách zaznívá cosi neméně důležitého než jen vyztužené vědomí toho, jak správně přecházet přechod, v autě si zapnout bezpečností pás nebo si brát na kolo přilbu.
Prevence a motivace. Vzájemně se prolínají, doplňují a rezonují. Pro jedince, bez patřičné motivace, postrádá snaha přesvědčovat o důležitosti chránit své zdraví před nemocemi a úrazy význam. Proč bychom to dělali? Až ve chvíli, kdy nám na něčem opravdu záleží, najdeme motiv ke konkrétní činnosti, můžeme mluvit o pravém smyslu a významu prevence. V hluboké zimě odpočítáváme poslední dny před exotickou dovolenou, dávkujeme své tělo vitamíny a jsme přepečliví, abychom někde hloupě neprochladli. Při pohledu na své první vnouče třeba sebere čerstvý dědeček odvahu a objedná se na dlouho odkládané urologické vyšetření. A i když mineme mnohé motivy, varování a doporučení bez povšimnutí, pořád je tu naděje, že nás spasí dlouhý pohled spolužačky, po němž se zatočí hlava. To hned hbitě vyskočíme z gauče, nasoukáme své pohodlím obtloustlé tělo do tepláků a vyběhneme do polí. Budeme se potit, odříkat si, vzdychat, naříkat a přebytečná kila se budou vytrácet, a s nimi možná i obrysy vysněné „princezny z obrazu“.
Vědomě někoho motivovat shledávám jako velmi obtížnou disciplínu, vyžadující vedle zkušeností i mnoho vrozených schopností. Již několik let běží v ČR program „peer mentoringu“, který pomáhá lidem po poranění míchy mobilizovat své síly k návratu do každodenního života. Mentoři CZEPA (Česká asociace paraplegiků), kteří si úspěšně prošli „poúrazovým vzkříšením“, jsou oporou pro nováčky, jež tápou v nejistotě a pochybnostech. Hledají společně tu nejlepší a nejosobitější cestu ven ze svízelné životní situace. Mám velký respekt k jejich práci i proto, že do ní občas „fušuji“ při svých krátkých pobytech v rehabilitačních ústavech, a moc dobře vím, jak těžké je najít tu správnou motivační jiskru, která zažehne světlo i v té nejhlubší temnotě. Besedy VZPoury, především na druhém stupni a středních školách, odkrývají posluchačům i toto nelehké období. A soudě dle reakcí, žáky motivují. Pomáhají jim stavět se z nové perspektivy, a především čelem k vlastním problémům. Studenti vidí, že život má smysl i když se zrovna moc nedaří. A snad je tím vším motivujeme i k zodpovědnému chování. Motivujeme k prevenci.
„Děkujeme za pozornost. Držíme palce, ať se vám nehody vyhýbají. A když už se něco přihodí, ať je to vždy jen drobnost, která brzy přebolí. Pokud to bude vážnější – hodně sil a pevné odhodlání znovu vstát. Jak jste mohli vidět i po úraze se dá žít, ale zkuste se mu vyhnout.“