Aktuality
Hledejme v sobě „nového“ ambasadora
Koncem minulého roku opustili náš tým dva kolegové. Nastal čas obměny. Dostali jsme příležitost oživit společenství VZPoury novou krví, vpustit do stojatých vod čerstvé proudy. Netvoříme zcela obvyklý pracovní kolektiv, nesdílíme společnou kancelář, nevídáme se denně a v rámci plnění pracovních úkolů není mezi námi nastavena žádná hierarchie podřízenosti a nadřízenosti. Zároveň nejsme konfrontováni s každodenními drobnostmi, které mnohdy v uzavřeném kolektivu umí způsobit nesnesitelné dusno a napětí. Občas i znemožní podávat jakýkoliv, byť sebejednodušší pracovní úkon. Zanechaný špinavý hrnek na polici v kuchyňce, nesnesitelné bouchání do klávesnice, hlasité povzdechy při každém došlém mailu a stále se opakující glosy typu – „jo čtvrteček je malý pátek“, „hoď mi to do majlíku – zítra jsem na houmíku“, nebo dotaz „ty si bereš půl dne dovolené?“ při odchodu z práce před sedmnáctou hodinou atd. Nepřipomíná Vám to něco? Každý, kdo si odseděl nějaké kancelářské roky, by mohl přidávat drobnost za drobností, až by z nich byla zcela nedrobná hromada stereotypů, které znepříjemňují pobyt v práci.
Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že při výběru nového ambasadora nebude až tak nutné klást důraz na týmovou chemii. Faktem však je, že v rámci besedy bychom měli předávat jednotné sdělení. Nemusíme znít v jednohlasném souznění. Ba právě naopak, některé názorové odlišnosti rozevírají posluchačům určitý, nadneseně pojmenováno, dialektický prostor k rozvaze. Tóny interpretů by však měly spolu ladit, doplňovat se a rezonovat tak, aby se „naše árie“ neproměnila v nepěkné, přehlušující se hašteření dvou nenaladěných hudebních nástrojů. Ve vyprázdněnou kakofonii zvuků zamotaných magnetofonových pásků, linoucí se odnikud nikam. Pozorný posluchač snadno zaznamená každý falešný tón a ztrácí zájem spouštět se po linii sdělení hlouběji.
Jaká kritéria by měl nový kolega splňovat a jak rozpoznat, že je to ten pravý? S laskavým svolením a apelem na shovívavost čtenáře si dovolím zahrát na personalistu. Jsem toho názoru, že pochopitelně musíme zohlednit základní předpoklady a dovednosti uchazeče/ky. Patří mezi ně ochota a schopnost převyprávět svůj příběh, cestovat za prací mnohdy v časných ranních hodinách a občas i v nepříznivých meteorologických podmínkách. Trpělivost a empatie při komunikaci s dětmi různých věkových kategorií, a se všemi odlišnostmi, které do nich vtiskla různorodá výchova rodičů. Zde můžeme považovat za výhodu má-li uchazeč/ka nějakou předešlou zkušenost s prací s dětmi. Přihlédnout lze i k těm vlastním, se kterými neoddiskutovatelně bývá také „dost práce“. Pátrat bychom měli i po motivaci – proč zrovna VZP a VZPoura úrazům, a kde se uchazeč/ka vidí za pět let, jaké jsou jeho/její představy o dokonalém zaměstnání a přiměřeném platu. To už je ale až přespříliš personalistické, že?
Vraťme se raději k hudební metafoře. Představme si muzikanta, který zasedne na uvolněnou židli v orchestru, třímaje v rukou instrument, jehož zvuk v hudebním tělese ještě nikdy nezazněl. Bude pochopitelně trochu nervózní, přestože si ten svůj part už mnohokrát pečlivě nazkoušel. Bude ve střehu trpělivě naslouchat a hledat vhodnou chvíli, kdy se přidat a kdy si dát pauzu. A i kdyby to měly být jen činely, které zazní až na samý závěr skladby, dá si záležet na tom, aby jejich zvuk stál za to.
Našli jsme ambasadora – Standu Zatloukala. Máme na nového člena orchestru oprávněné nemalé nároky. Bedlivě ho sledujeme, co říká, zda ví, o čem mluví a nemá ve větách přeházený slovosled, zaslepující význam samotného sdělení. Zda se staví při řeči k publiku čelem, vnímá pozornost žáků a je citlivý k jejich reakcím. Srovnáváme jej, hodnotíme. Jsme k němu tu shovívaví a tu kritičtí. Ptejme se – umíme i my sami ještě naslouchat a čekat na vhodnou chvíli pro svůj part, reagovat na posluchače a atmosféru linoucí se z publika? Posloucháme sebe a své kolegy? Nebo čas od času, v osm hodin ráno, jednoduše zasuneme magnetofonovou pásku a zmáčkneme tlačítko „play“?
Dostali jsme šanci oživit společenství VZPoury novou krví, vpustit do stojatých vod čerstvé proudy. Berme to jako příležitost obrody. Zatímco Standa rozlítostňuje žačky 9. C svým valentýnským pádem a srdcervoucím rozčílením nad svým trápením s obtížemi sebrat ze země triko nebo jinou část svého oděvu, zkusme se i my nechat unést novým příběhem a postřehy. Hledejme v sobě „nového“ ambasadora, buďme k sobě přísní a kritičtí, protože „houmík“ nám nikdo neschválí. A i kdyby, pouštět besedy z magnetofonových pásek jaksi postrádá smysl.