Rozhovor s hendikepovanými ambasadory projektu VZPoura úrazům

14. 8. 2015

tiskova_zprava

Jarmila Onderková, Michal Vondráček, Pavel Bambousek:

„Lhostejnost okolí? Ne, lidé jsou převážně ochotni pomoci…“

Jarmila, Michal a Pavel jsou tři úspěšní mladí lidé. Pracují ve Všeobecné zdravotní pojišťovně, mají spoustu sportovních aktivit a daří se jim postupně dosahovat malých i velkých životních met. Společné mají i to, že se jim v mládí stal vážný úraz páteře, takže se pohybují buď pomocí invalidního vozíku, nebo berlí. Když je potkáte na ulici, šíří kolem sebe pozitivní energii, kterou by jim leckterý zdravý člověk mohl závidět.  O životě s hendikepem, ale nejen o tom, je následující rozhovor s nimi.

1.      Jaký úraz se ti stal a jak dlouho trvalo, než jsi měl/a pocit, že žiješ i s hendikepem?

Michal Vondráček:

Měl jsem úraz páteře s poraněním míchy po těžkém pádu na snowboardu. Spadl jsem z přibližně 6 metrů výšky na hlavu… naštěstí jsem měl helmu. Pocit, že žiju i s hendikepem? To bylo znát od začátku, že žiju s hendikepem. Třeba když jsem si chtěl dojít na záchod, ale nemohl jsem vstát z postele. Ale žít jako normální život, to až tak po roce, kdy mě zranění alespoň trochu přestávalo bolet a mohl jsem zkoušet všechny sporty a normálně se pohybovat po městě jako dřív.

Jarmila Onderková:

Na vozík jsem usedla po těžké autonehodě. To, že budu muset žít s hendikepem, jsem tak nějak brala v podstatě od sdělení diagnózy lékařů. Život s hendikepem vnímám každý den, neboť vše musím dělat jinak než před úrazem.

Pavel Bambousek:

V roce 2002 jsem spadl přibližně z výšky 10 metrů na záda a poranil jsem si obratle Th 12 – L 1 (pozn. red.: obratle v oblasti hrudní a bederní páteře). S kamarádem jsme tehdy lezli po zábradlí mostu a jeho konstrukci, pak už si pamatuji jen krok do prázdna…Do normálního života jsem se vrátil asi po roce rehabilitace, kdy jsem po přerušení nastoupil jako vozíčkář zpět na střední školu.

2.      Jak se po úrazu změnil tvůj pohled na svět?

Michal Vondráček:

Ze začátku jsem si myslel, že se mi nezměnil, že jsem pořád stejný. Po čase jsem zjistil, že to není tak úplně pravda. Každou špatnou situaci mám nyní možnost porovnat s ještě horší a ta špatná se pak zas tak zle netváří. Také jsem se celkově zklidnil. Už se nesnažím za každou cenu překonávat své hranice v adrenalinových sportech (ne, že bych s nimi přestal, ale jsem rozvážnější).

Jarmila Onderková:

V podstatě nezměnil, stále platí, že celý svět je o jednotlivcích. Člověk potkává lidi, kteří jsou empatičtí a pohodoví, ale také lidi opačné povahy.

Pavel Bambousek:

Spousta běžných věcí se stala mnohem složitější. Po zážitcích a příbězích z rehabilitace atd. jsem začal mnohem více vnímat nebezpečí a nebezpečné situace kolem sebe.

 

3.      Co považuješ za svou největší životní výhru?

Michal Vondráček:

Že jsem při pádu z takové výšky na hlavu nedopadl hůř. Při pádu z 6 metrů na absolutně tvrdý zmrzlý povrch na hlavu jsem měl podle lékařů 99% šanci, že si míchu poraním v oblasti krční páteře a nebudu moci hýbat rukama. To by znamenalo, že bych nikdy nemohl být soběstačný. Já však byl to 1 % a ruce a relativně i trup mám zdravý.

Jarmila Onderková:

Určitě to, že mám zdravé ruce a mohu žít soběstačným životem.

 

Pavel Bambousek:

Svou největší životní výhru teď vidím v tom, že se mohu věnovat sportům, které mě baví.


 

4.      Jak často/kolikrát týdně se věnuješ sportu?

Michal Vondráček:

Zhruba 3krát až 4krát týdně. Nepočítám ale dlouhé vycházky s mým psem (skoro každý den cca 4 km na vozíku).

Jarmila Onderková:

Zhruba tak dvakrát týdně podle času a možností. Chodím zároveň do práce ve VZP ČR a k tomu studuji.

Pavel Bambousek:

V podstatě denně. Věnuji se vrcholově lyžování a golfu, takže se po celý rok, pokud zrovna nemám trénink, snažím pracovat na své fyzické kondici.

 

5.      Máš nějakou životní metu, kterou bys rád uskutečnil/a?

Michal Vondráček:

Když něco chci udělat, většinou si to splním cca do 2 měsíců, ale z dlouhodobějších cílů je teď priorita číslo jedna dostavba baráčku v Českých Budějovicích. Už mám základovou desku a zatím to jde rychle. Také bych si chtěl koupit starší sportovní čtyřkolku a pořádně si zajezdit na motokrosové dráze.

Jarmila Onderková:

Mít možnost hodně cestovat, poznávat jiné kultury a lidi.

 

Pavel Bambousek:

Sportovně určitě účast na zimní i letní paralympiádě. Jinak, jen žít spokojeně se spokojenou rodinou.

 

6.      Jak ti při tvém hendikepu pomáhají cizí lidé? Když potřebuješ pomoc na ulici, jsou k tobě vstřícní a ochotní?

Michal Vondráček:

Lidé jsou většinou úžasní a spíš jim musím říkat, že než jim vysvětlím postup, udělám si to dřív sám. Pokud potřebuji pomoci do 2 schodů, počkám na nějakého na pohled silnějšího muže a ještě se mi nestalo, že by mě odmítl.

Jarmila Onderková:

Záleží na tom, jak člověk odhadne situaci a jak si o pomoc řekne. Převážně lidé pochopí, jak pomoci, a pomohou.

Pavel Bambousek:

Musím říct, že za 13 let s hendikepem jsem se nesetkal s tím, že by se mi nedostalo pomoci, když jsem ji potřeboval, a to i od cizích lidí.

 

7.      Čeho byste ty a tvůj tým rádi dosáhli v rámci projektu VZPoura úrazům?

Michal Vondráček:

Jsme zvyklí, že nám na ulici lidé chtějí pomoci, my jim to však nedokážeme oplatit. V projektu VZPoura úrazům bychom díky našim zkušenostem rádi pomáhali my. Očekáváme, že se díky našemu projektu stane méně těžkých úrazů, a tím ubude lidí, kteří si denně říkají: „Kdybych já to nedělal/a...“

Jarmila Onderková:

Ráda bych, aby děti a studenti z našich setkání pochopili, že se osudový okamžik nikdy nevrátí. Když si budou užívat volné chvíle při sportu, jízdě na motorce nebo v autě, měli by té činnosti věnovat veškerou pozornost a vnímat vše, co se děje kolem. Jen tak dokážou případně včas reagovat na nečekané situace. Pokud se jim nebo někomu z jejich okolí nějaký úraz stane, měli by vědět, že se dá žít i s hendikepem, ale je na to potřeba hodně, hodně sil, nejenom těch fyzických, rodina a opravdoví kamarádi. 

Pavel Bambousek:

V rámci VZPoury úrazům bychom určitě rádi dosáhli snížení počtu zbytečných dětských úrazů. Úrazem si život zkomplikovala již spousta lidí a dětí. Nemusí jich tolik přibývat.

Fotogalerie

Ambasadoři projektu Ambasadoři projektu Ambasadoři projektu Ambasadoři projektu Ambasadoři projektu Ambasadoři projektu Ambasadoři projektu Ambasadoři projektu Ambasadoři projektu Ambasadoři projektu Ambasadoři projektu Ambasadoři projektu Ambasadoři projektu Ambasadoři projektu Ambasadoři projektu Ambasadoři projektu Ambasadoři projektu Ambasadoři projektu Ambasadoři projektu Ambasadoři projektu Pavel Brož Pavel Brož Jan Krauskopf Jan Krauskopf Jan Rajznover Jan Rajznover Zbyněk Švehla Zbyněk Švehla Zbyněk Švehla Zbyněk Švehla Zbyněk Švehla Zbyněk Švehla Zbyněk Švehla Zbyněk Švehla

Jak si nás objednat?

Objednat si nás můžete pomocí jednoduchého on-line rezervačního formuláře.


 
Informace o projektu

Nenechte si nic utéct