Aktuality
Poprvé a naposled
Jak známo, na besedy se školáky vyjíždíme s náhradními vozíky. V závěru našeho povídání dáváme dětem možnost si je „osahat“ a vyzkoušet, pokud to tedy umožňují podmínky a je-li dostatek času.
Dá se říct, že zájem o vozík klesá v přímé úměře s věkem dětí. V mateřských školkách, kde se jedná spíše o takové zábavné svezení na „čemsi“, obvykle prahne po projížďce celé auditorium a jen občas se najde nějaký žáček, který momentálně řeší cosi důležitějšího a svézt (se) prostě nechce. Pro větší děti tuto praktickou ukázku spojujeme se soutěží, resp. jakousi jízdou zručnosti – slalom, převezení plného talíře nebo houbaření na vozíku v terénu. Na druhém stupni, případně na středních školách, zájem o jízdu na vozíku pochopitelně opadá. Zkrátka jsou zábavnější vozítka, na kterých se dá udělat dojem a „vyblbnout se“. Navíc věřím, že z kontextu uplynulé besedy je téměř všem přítomným jasné, že pohyb na vozíku v reálném světě není snadný, a my jsme jen rádi, když můžeme zbývající čas po přednášce vyplnit spíše diskuzí a zvídavými otázkami.
Co je však zajímavé – nezvykle často se napříč všemi věkovými skupinami objevuje odmítavý postoj k posazení se na vozík, který hraničí až s nádechem jistého tabu či obavy. Zkrátka rozezní se vnitřní hlasy typu: „To není žádná legrace si na takovou věc sedat! Nezkoušej to, neškádli osud, ať tak jednou neskončíš!“ Není divu, upřímně se sám necítím příliš komfortně, když jízdu nabízím, a nepovažuji ji za žádný extra zážitek. Asi bych se jako školák také zdráhal. Pokaždé, když zahlédnu v davu vzájemně se postrkujících dětí, jež lačně soupeří o to, aby si to už mohly konečně vyzkoušet, nějakého takového váhavce nebo přímo odpůrce, vzpomenu si na své první usednutí na vozík.
Býval jsem obézní chlapec, ale zdaleka ne lenoch. Spíše naopak, velmi horlivý do většiny sportovních aktivit, a upřímně si nepamatuji léto, kdy bych neplnil statistiku dětské úrazovosti minimálně nějakým menším záznamem. Trpěly kosti, klouby, zuby a jistě i rodiče. Při jednom takovém větším výronu v hlezenním kloubu mě odvezli na rentgen a po pořízení snímku jsem se najednou ocitl na nemocničním vozíku a musel čekat na sanitáře. Opuštěná dlouhá chodba, stěny v barvě, kterou by málokdo dovedl pojmenovat, blikající zářivka v ponurém šeru, rodiče nikde. Trochu takové filmové klišé, a to nepřeháním, a pak se to stalo. Jako silné déjà vu mě sevřela myšlenka, že z toho vozíku už nikdy nevstanu. Nikoli obava z toho, že pro mě do čekárny u rentgenu už nikdo nepřijde, ale odporně naléhavý pocit, že to, co se děje teď, je předzvěst toho, co se teprve stane a bude se nezvratně dít v budoucnosti. Jako bych se proseděl skrze to chladné křeslo o pár let vpřed. Nějak jsem si s tím zážitkem v tom svém dětském světě neuměl poradit a velmi klopotně jsem ho překrýval v mysli, zatímco vrstvy sádry obalovaly mou pochroumanou nohu. Definitivně mě z nezralých úvah a představ o životě na vozíku vysvobodili až rodiče, kteří si svého nezvedeného synáčka vyzvedli okrášleného parádním gypsem na zbytek prázdnin.
A v další dekádě mého života opravdu přišlo to druhé a skutečně tvrdé „poprvé“. Po více než třech měsících ležení mi přivezl Honza Kašpar osobně k posteli vozík – a jeď! Jako asi každý z nás, kterým nezbývá než dlouhodobě sedlat kolečkové křeslo, si na svou první vyjížďku ven moc dobře pamatuji. Představoval jsem si ji ale vážně trochu jinak. Velmi jsem se na ni těšil. Byl to mezník. Cesta ke svobodě. Vysvobození ze čtyř stěn nemocničního pokoje. Nebyla to však zdaleka žádná spanilá jízda. Ze dveří Vinohradské nemocnice, dolní branou Ruskou ulicí až někam k metru na Strašnickou. V pozdním listopadu mrzly prsty na rukou a ten chodník nebyl ani trochu rovný. Do kopce to fyzicky bolelo a vůbec nejelo, no a z kopce zase prokřehlé prsty trochu pálily, jak se třely při brzdění o obruče. K tomu všemu se mi, nedlouho poté, co jsem vyjel do podvečerní mlhy, začalo chtít čůrat. A všichni kolem, měl jsem přecitlivělý dojem, nějak divně koukali, vzdychali a šuškali si: „Hele, jede…ach takový mladý kluk… “ Dívky byly hermeticky zahalené do šedých péřovek a v těsných kozačkách mizely nenávratně vzhůru po schodištích – klap, klap, klap…“ K čertu, kde jsem se to ocitl?“ Ze slunečného léta přímo do dušičkového světa. Nejraději bych tu prašivou káru někam zahodil! Inu, nezahodil, a jaro nakonec přeci jen přišlo, ale to už je jiný příběh.
A to byly mé dvě (nebo vlastně jedno?) poprvé. S vědomím a v kontextu toho ranějšího zážitku mi nejsou naše nabídky „posazování dětí na vozík“ příliš po chuti, respektive chápu případné váhavce a přitakávám jim. Vzpomenu-li si však na své trápení a zděšení při první cestě Strašnicemi, velmi rád nechám každému, kdo nemá zábrany, na vlastní kůži otestovat alespoň na chvíli, jaké to je „chodit v našich botách“. Beru to jako účinnou formu prevence. Jsou tabu a předsudky, které je dobré bořit. Jsou překážky, na něž je prospěšné upozorňovat. Jsou příklady, které stojí za to následovat. Věřím dětem – jsou chytřejší, než si mnohdy myslíme. Předáváme-li jim své příklady s láskou a v dobré víře, ony si z té naší nabídky už vyberou to pravé. Nejlépe tak, aby se naše projektové, společné poprvé stalo jejich naposled!